Stěna jako sport
Dneska jsem byla s kamarádkou, její makou a další kamarádkou na stěně. Předtím jsem z toho měla smíšené pocity. Vylezu je do jednoho metru, nebo mi to naopak třeba půjde, vylezu to a na konci se se mnou urve lano.... Myslím, že to předčilo má očekávání. Myslím, že to nebylo tím instinktivním strachem, ale došlo mi, jak je to fyzicky náročný sport. V televizi vidíte, jak si někdo v pohodě šplhá stěnu a na konci se na vás usměje a ještě vás poučí. Od doby, kdy jsem vylezla svou první stěnu (ta nejlehčí, co tam byla-plochá a vysoká asi 10-12 metrů), tak jsem se začala dívat na svou horolezeckou kamarádku se značným respektem, Nám všem je jasné, že všechny závodní sporty musí být náročné, s úctou sledujeme tu nepochopitelnou gymnastiku, čtverné skoky, obřáky, sakra rychlé sprinty, běžky.. (mohla bych pokračovat ještě hodinu), ale to lezení vypadá tak.. jednoduše (věřte mi, že není). Možná tehdy mi došlo, co všechno objetují závodně sportující lidé pro svůj sport. Myslím, že nejde o budoucí vydělávání peněz ani o nějaké ceny. Je to nějaký pocit sebepřekonání se. Mě tohle spíše fascinovalo. Já dělám trochu tak trochu ode všeho a tenhle pocit jsem nikdy ve sportu nezažila a myslím, že ho nezažil nikdo, kdo dělat sport do té míry, že by byl ochotný se vzdát společných chvil s přáteli a ochotný dělat pořád to samé třeba 12 let. Říkala jsem, že to nechápu a že bych takhle žít nechtěla, ale teď si myslím, že si tito lidé zaslouží obdiv.