Fotbal
Výjev z minulé soboty: já ležím na karimatce a snažím se udělat pár sklapovaček a vedle mě sedí v křesle moje máma, hryže si nehty a každou chvíli něco vykřikne. Ano, je zápas s Polskem. Po porouchaných nervech, oslabených hlasivkách a především prohraném zápase slyším: "Už s fotbalem končím, nebudu se u toho nervovat, stejně je to jenom hra," říká máma. Není to o tom, že třeba táta celkem normálně řekne, že jsme hráli celkem slušně, protože to, jak to kdo prožívá je individuální. Hýbe světem a to doslova. Abych byla objektivní, tak u hokeje je to to samé. Jedno mistrovství světa dokonce vnímali jako střet dvou režimů (jako by to hokej mohl rozhodnout). Když se hraje hokejový nebo fotbalový zápas, někteří lidé a některé národy vnímají případnou prohru i jako svou porážku. A je to vlastně celkem logické. Můžeme si říkat, že fotbal je stejně nanic, je to jenom hra, nebudem se k němu snižovat, ale nakonec se na něj stejně všichni díváme. A nejspíš je to tak správně. Alespoň se vyventylujem.